Na sklonku kariéry dokázal vybojovat svůj druhý elitní titul mistra republiky v silničním závodě. Přitom ani v samotném závěru náročného závodu, kdy byl nejstarší člen naší stáje Petr Benčík ujetý spolu s dalšími třemi svými kolegy, by na jeho prvenství někdo jen těžko sázel. Přesto dokázal novoborský rodák překvapit. Tentokrát ale neměl čas ani zvednout ruce do oblíbené „viktorky“.

Petře, když jsi v roce 2008 projížděl cílem, tak jsi zařval jako býk, čímž jsi byl věrný své přezdívce. Teď už na to nezbyly síly?
Já jsem původně zařvat chtěl, ale pak jsem měl tak trochu strach. Navíc jsem byl i dost unavený, takže ty emoce jsem nechal tak nějak v klidu, prostě nepropuknout.

Strach z čeho?
Určitě ze Standy (Kozubka). Furt jsem na té cílové rovince nevěděl, kde je. Na těch kostkách to drncá a závěr byl takový nepřehledný. Navíc jsem přehnal nájezd do poslední zatáčky a málem pak trefil bariéru. Neviděl jsem, jestli jsem ztratil nebo ne. Prostě ty zkušenosti jsou takové, že závod skutečně končí až za lajnou a nikoli před ní. Jel jsem proto do poslední chvíle doraz a pak už jsem to nějak projel. Hodně jsem také koukal na lidi, kterých bylo v cílovém prostoru hodně, tak abych někoho nesrazil. Proto jsem pak ani nic nevymýšlel.

Když porovnám, jak jsi působil po prvním vítězství, teď vypadáš hodně unaveně. Je to pravdivý dojem?
Ten mistrák byl těžký. Nicméně i mistrák co jsem vyhrál v Jindřichově Hradci byl stejně náročný. Tehdy přijelo deset nejlepších lidí do cíle spurtovalo se na doraz, od podlahy. Únava určitě je a já bohužel nemládnu. Na ten mistrák jsem se ale chystal, protože jsem věděl, že mám jednu z posledních šancí, ne-li vůbec poslední, takže jsem rád, že to vyšlo. Spíš to teď ze mě spadlo a jsem takový, že bych si hned nejraději odpočinul.

Jeli jste „šrot“ od začátku navíc na kopcovité trati, co na ní vlastně bylo nejtěžší?
Trať byla celkově hrozně těžká, byl to strašně náročný mistrák. Musímm přiznat, že mě velmi překvapilo, že oproti jiným rokům se pořád jelo. Závodilo se až na stý kilometr a stále na něm nebylo nic rozhodnuto. Všichni už toho měli plné zuby, v kopcích už mnozí koníkovali, nemohli, ale přesto se vytvářely nástupy z posledních sil. Oproti jiným mistrákům, kdy se ti nejlepší lidé hlídají a pak odjíždí někdo jiný, tedy kdy jsou to takové závody ne závody, tak dnes se závodilo do poslední chvíle a naopak ten závěr, kdy už to bylo rozhodnuté, to bylo pomalejší.

Na kolik pomohl tvůj početný a zejména silný tým? To byla jistě velká podpora.
Tak určitě. Ono je výborné být v nejlepším a i nejpočetnějším týmu, i když dnes nás tolik nebylo jako v jiných letech. Zase to má nevýhodu, že všichni jednou proti vám a všichni mají už dost toho, že závodům dominujeme. Pak se třeba spojí a jedou proti nám nebo se na nás různě domlouvají. Ono je to potom prašť, jak uhoď. U tak férového mistráku platí fakt, že kdo má nohy, jede. Nakonec to dopadlo takhle a nemyslím si, že by to byl důsledek toho, že by nás bylo nejvíc. Nás startovalo devět, což je normální počet jaký má třeba Dukla Praha nebo i jiné mančafty, takže v tomhle bych to neviděl. V tak těžkém mistráku, když je někdo dobrý, tak jede.

Hrozilo byl utržení hlavy od těla od šéfů, pokud byste nezískali pátý mistrovský dres v řadě?
O tom jsem před startem uvažoval. Říkal jsem si, že každá šňůra jednou končí a jestli to náhodou bude tady nebo ne. Nakonec to sice mohlo vypadat tak, že jsme závodu jasně dominovali, ale opak je pravdou. Tahle situace vznikla tři kola před cílem, kdy už soupeři neodpověděli na náš útok. Bylo to dramatické do poslední chvíle. Že jsme vyhráli nakonec s přehledem, není obrázek toho, že by soupeři neměli nárok, spíš ti lidé rezignovali a už dál nejeli. My vlastně jen pokračovali, z čehož vznikla pětičlenná skupin, ve které jsme byli hned čtyři.

Zapůsobila taktika PSK natolik, že neměli šanci ani takoví cyklisté jako Bárta nebo Raboň?
Franta je úplně špičkový závoďák, ale je tu sám. Prostě to tak je, někdy v budoucnu se třeba ti kluci složí a bude to zase jinak. Franta podal excelentní výkon, ale je sám a není to ani tak, že by byl o třídu lepší my. My máme dobré závodníky a v tomhle kopcovitém terénu dvakrát tolik. U nás mohli vyhrát čtyři lidé, což je pak přesila. Franta jel super, stejně tak Milan Kadlec nebo Honza Bárta. Prostě ti kluci jeli výborně, ale chyběla jim podpora týmu, o kterou jsme se naopak mohli opřít my.

Nebáli jste se v závěru, že si na cílovou rovinku přiveze sprintera Kadlece, který by mohl finiš rozhodnout?
To byl tak těžký závod, že to o sprinterských kvalitách není. Své první mistrovství jsem vyhrál ve spurtu, ale přitom nejsem žádný sprinter. Rozhoduje hrubá síla a odolnost, není to o spurtu. Kdo na to má, tak jede. Nemyslete si, že po sto osmdesáti kilometrech v kopcích, kdy se jede od začátku šrot, je to o spurtu. Je to skutečně jen a pouze o výkonnosti. Vidíte to třeba na „Tour“. Těžké etapy a celkově závod vyhrávají lidé, kteří na to mají a ne ti co jsou nejrychlejší. To není na dvě hodiny po rovině a pak, kdo je rychlý, vyhraje. To je něco jiného. Milan podal jeden z nejlepších výkonů. Byl jsem s ním párkrát odjetý, než jsme se ocitli ve finální skupině. Já si myslím, že my dva spolu hodně koukáme, hodně jsme toho spolu odzávodili, hodně spolu trénujeme, takže myslím si, že máme takové lepší oči a cyklistiku umíme lépe číst. Máme stejné myšlení. Pamatuji si ze závodění s ním, že se stačilo podívat, ani jsme nemuseli mluvit. Prostě to funguje. Milan ví, kde má být a letos má super sezonu. V jeho třiceti šesti letech, před ním smekám svůj klobouk.